Jdi na obsah Jdi na menu
 


JOSEF HŘÍBEK, UTRPENÍ NAŠICH KRAJANU NA PAMIRU (+František Kubka, Cholera v Charbině)

Josef Hříbek: /uveřejněno v amerických krajanských novinách dne 11.9.1931, cesta ke krajanům v USA/

UTRPENÍ NAŠICH KRAJANů NA PAMÍRU.

V srdci Asie v místech, kde sbíhají se nejvyšší pohoří světa, strmí do výše "střecha světa" - pohoří Pamír, jež stojí na rozhraní dvou obrovských kolonií evropských mocností: Anglie a sovětského Ruska.

Anglie těžce nesla usazování Rusů ve střední Asii a nesmírně se bála o bezpečnost Přední Indie. Hleděla všemožným způsobem opanovati aspoň část střední Asie. Po četných nezdařených pokusech hlavně v Afganistanu a v Chivě, Anglie usadila se těsně pod Pamírem a vysílala jednu vojenskou výpravu za druhou daleko na sever. Tím byly porušeny však veškery smlouvy s Ruskem, Ruská vláda byla tak pobouřena anglickou bezohledností, že vypravila od severu na Pamír velikou vojenskou výpravu a zřídila na Pamíru pevnosti: Pamírský post, Chorok, Langar, Iskosin, Taš Kurgan, Gulča a Kizil Rabat.

Angličané ulekli se této "výpravy do Indie" a začali vyjednávat s Rusy. Bylo ujednáno, zříditi mezi Turkestanem a Přední Indií neutrální pásmo, jež připadlo Afganistanu.

Ve světové válce /pozn. I.sv. válka/ velitelem všech ruských pohraničních pevností byl ruský podplukovník Timotějev. Štáb jeho byl v Choroku. V jeho pohraničních oddílech sloužilo přes sto příslušníků Československé republiky.

Přes těžkou službu pohraniční, žili tu tito hraničáři dosti dobře. Byli vzdáleni úplně bouří revoluce a čekali jen na příležitost, vrátiti se do osvobozené vlasti. Nespatřili však všichni milovanou vlast. Krutá zima, panující v drsné této krajině, řídký vzduch a četné nemoci sklátily v hrob několik našich krajanů.

Počátkem roku 1920 v okolí Pamíru potulovala se celá řada kirgizských loupežníků, kteří páchali ukrutnosti na klidném obyvatelstvu. Na jaře toho roku bylo očekáváno též nastoupení bolševických oddílů na Pamír. Proto bylo ve štábu pohraničního oddílu v Choroku usneseno, že pod velením náčelníka Pamírského pohraničního oddílu uprchnou všichni začátkem května, až budou pamírské průsmyky volny, přes Afganistán do Přední Indie.

Poněvadž bylo v okolí dosti nebezpečno, učiněna byla všechna opatření pro případ přepadení.
Každodenně byly stavěny stráže a vysílány hlídky do okolí jednotlivých pevností.

Dne 21. března roku 1920 objevil se v blízkosti pamírského postu dobře ozbrojený oddíl, sestávající asi ze 300 Kirgizů pod velením známého lupiče Kurbaše Širmamaty. Kirgizové obstoupili ze všech stran pevnost a postupovali proti ní. Jakmile to zpozorovala posádka Pamírského postu, již velel ruský kapitán Jung, ihned zahájila palbu. Kirgizové se zastavili a poslali do pevnosti parlamentáře, který žádal, aby někdo z Pamírského postu dostavil se ke Kirgizům, aby se mohlo vyjednávati.

Velitel pevnosti ještě s dvěma důstojníky vypravil se ke Kirgizům. Kirgizové sdělili, že přišli jako "přátelé" a že nemají nějakých špatných a nepřátelských úmyslů. Chtějí prý jen několik dnů si odpočinout a pak dále přes Chorok se odebrati do Afganistánu. Za hlavní podmínku při vyjednávání však kladli, aby posádka pevnosti vydala zbraně.

Kapitán Jung vrátil se do pevnosti a vysvětlili vojákům, že nemůže se pouštěti v boj s Kirgizy, poněvadž nemá dostatek potravin a pak proto, že posádka čítá jen asi 30 lidí zbraně schopných, kdežto na druhé straně jest přes tři sta dobře ozbrojených Kirgizů. Kirgizové prý před ním přísahali na korán, že posádku jeho nepřepadnou. Žádal, aby vojáci zbraně odevzdali.

Vojáci zdráhali se dlouho uposlechnout tohoto příkazu, až teprve na opakované prosby svého velitele a ruských důstojníků složili zbraně.

Jakmile Kirgizové přišli do pevnosti, sebrali zbraně a jali se chytati bezbranné vojáky. Na jednoho vždy byli tři Kirgizové, kteří svázaným vojákům ostrým kinžálem /nožem/ podřezávali hrdla. Během několika minut v pevnosti, kde dříve stáli lidé plní života, válely se jen zohavené mrtvoly.

Třem vojákům podařilo se však přece dostati se z pevnosti a utéci. V patách za nimi však pustili se Kirgizové, dva z nich dohonili a na místě zavraždili. Pouze jedinému československému příslušníku, Jakoubkovi, podařilo se utéci. Šest dní bloudil po horách, skrýval se ve skalách a konečně úplně vysílený a vyhladovělý dostal se do Číny, kde se ho ujal čínský pohraniční úředník a dopravil jej na post Taš Kurganský, který byl nejblíže k čínským hranicím.

Smutná tato zpráva o zavraždění vojáků Pamírského postu dostala se do Choroku až 1. dubna. Jakmile se o tom dozvěděl velitel pamírského pohraničního oddílu, nařídil odchod všech zbývajících: několika důstojníků a 20 československých příslušníků do Přední Indie.

Těžká a dlouhá byla cesta po kamenité horské poušti. Nikdo si nedovede představiti, co tito uprchlíci na cestě zkusili, uvážíme-li, že měli s sebou ženy a děti. Bylo to odvážné od této hrstky lidí, pustili se v boj s drsnou tamní přírodou.

Po neslýchaných útrapách a za stálých bojů s Afgánci dostali se na anglické území do Přední Indie. Anglická vláda v Indii přijala je přátelsky a umístila je v táborech v Belgaumu a Ahmenednagaru ve střední Indii.

Navštívil jsem oba tyto tábory v srpnu roku 1920. Dle svědectví Josefa Jakoubka, který byl ve službách pohraniční stráže na Pamírském postu /protokol sepsán s Jakoubkem v táboře internovaných československých příslušníků v Ahmednagaru dne 3. srpna 1920/ bylo zavražděno v noci ze dne 21.-22. března 1920 na Pamírském postu 22 československých příslušníků.

Internovaní krajané byli v Přední Indii až do roku 1921, kdy československým konsulátem, zřízeným toho času v Bombay, byli dopraveni do vlasti.
-------------------------------------------------------------------------

 


BESEDA
-----
František Kubka:


CH o l e r a v CH a r b i n ě.
/Výňatek z dějin charbinské posádky/

Z Mukdenu a Šanghaje signalisuje se v polovině července 1919 cholera. V čsl. posádce činěny první přípravy proti jejímu vniknutí mezi vojsko. Vydán příkaz veškeré podezřelé /zvýšená teplota, slabost a p./ podrobiti ihned lékařské prohlídce.

A koncem července cholera ze Šanghaje a Mukdenu došla již do Charbina. Její cestou byla trať dráhy, na které pohybovaly se vlaky naplněné jako úly čínským obyvatelstvem. A přišla do Charbina zprvu v podobě choleriny, nevinně vyhlížející své oběti-a potom mocně a panovačně usedla nad nádražím. Vlaky stály, massy dělnictva, týrané spekulací čínskou s ruským rublem, zastavily pohyb a nechtějíce úžasně se pomstily na tržišti rublu-čínském Fudziaďanu. Na nádraží schoulené a skrčené, natažené na svých vacích, seděly a spaly, oddychujíce v šíleném vedru červencových dní a nocí /v stínu 56-65 stupňů C/ černé massy Číňanů. A mezi nimi chodila cholera. Zápach česneku nesl se od nich jako mrak puchu, fatalicky klidni čekali lidé božského města Či-fu, až naplní se jejich osud. A s nestydatou lhostejností pojídali dále okurky, rajská jablíčka, syrové tykve, pili dále nesvařenou vodu-nakaženi šli opodál, zbledli, zatřásli se-a umírali-a ostávali ležet uprostřed svých výkalů, uprostřed celé hrůzné netečnosti svých krajanů.

A z nádraží odcházely massy těch, kdož prchali před cholerou ze Šanghaje a Mukdenu do čínského Fudziaďanu. A tam se umíralo-umíralo v desítkách, stech, někdy až čísla tisíc dotekla se statistika přibližné denní úmrtnosti.

Na bílých pecích, kde spí a dýmku kouří celé rodiny a příbuzenstva-umíralo se pod pestrými továrními obrázky mnohoramenných Budhů. Ulice jakoby vymeteny-krámy se zeleninou odstraněny-čínská administrace pracovala, čím mohla. Leč osud byl, aby tisíce vymřely, a ony umíraly s matematickou jistotou a stoickým klidem. Cholera přenesla se i na ruskou čtvrť Prístaň. Zachvátila několik Rusů. Mladí lidé a jmenovitě děvčata jí podléhali. Ruské úřady nebyly připraveny. Nebylo medikamentů, nebylo očkování, nebylo ničeho. Uprostřed největší epidemie svolávány teprv porady, jak bojovati s cholerou. Jediná pomoc: vápno. Vše bylo vystříkáno chlorovým vápnem. Ulice, dveře, prahy. Nádraží plno mrtvolné, nemocniční bělosti a puchu a vápna. P vchodu a východu, kde regulovali pohyb zmateného obecenstva čínští milicionéři, ležely rohože napuštěné desinfekčním dehtem. Energii projevilo japonské komandování. Malincí synové východu bali se nesmírně příšery-neboť i oni vzdor své kultuře evropských napodobitelů podléhali jí-žluté cholera miluje. Jich štáb: při vchodu stál doktor s dvěma sanitáry. Každý podroben lékařské prohlídce: puls a pod. Po té umyl si ruce v karbolové kyselině, potom v chodbě umyl ruce v sublimátu a tak musel činit v každém poschodí. Kasárny své obklopili Japonci drátěnými ohradami, přikázali karantény, vše postříkali a posypali vápnem-a žili, čekajíce, kdy kdo jme se sténat.

Cholerový bacillus jakby žil ve vzduchu. Jakby rozšiřoval zřítelnice všech, jakoby se vtělil v hlavy všech, jakoby všem dal veliké, veliké oči strachu.

Všichni lidé bez výjimky cítili se nemocnými. Každý měl poruchu žaludku, každý je nějak bledý, hleděl na druhého. Ti, kdož nejvíce se smáli strachu těmi nejvíce lomcoval za bezesných nocí, kdy pozorovali s úzkostí každé hnutí v svých útrobách, předrážděných náhlou změnu potravy, jež neobsahovala pojednou žádných zelenin.

Objevovalo se sobectví lidí. Svého nejbližšího pozoroval člověk, aby jej při prvním příznaku vyhnal ven z domu, aby tam sám a sám v bolestech a křečích zahynul jak vyštvané zvíře. Velkolepý je pohled na Rusy. Všichni jedli česnek a cibuli, pili vodku s pepřem. Nikdy nebylo tolik legálních opilství. Jinak však-ani oni se nebáli. Chodili klidně do úřadů a obchodů, kolem pohozených mrtvol Číňanů, slunce svítilo na lehké šaty plavých dívek, večerem byly sady plny smíchu a rozhovorů-široká je duše trpícího národa Rusů.

Čínské kasárny: místo, kde se umíralo. Vyvedli vojáka ven, vynesli jej i s jeho železnou postelí a pokrývkami a ve vysoké trávě, plné prachu, do které se obyčejně v křečích svalil, umíral. Byl-li to důstojník, stál u něho felčar, dával mu injekce a klidně čekal až umře-a nechali jej ležet až do večera, kdy přijel vůz, sanitární povoz či prostá dvojkolka, aby jej uvezli na hřbitov za charbíským novým městem, kde podle zvyku jej přikryli jen na dva palce vysokou vrstvou hlíny. Puch mrtvol v mracích zalehl nad krajinou, vyprahlou do nejhlubších kořenů. 

Umíralo se dny, týdny, umíralo se měsíc. Cholera stala se obyčejným zjevem a zanikla tím, že se vyžila. Případy smrti staly se řidčími, byla řada vyléčení-a bacillus se přežil a zanikl-a bylo o několik tisíc temných, v lesklé černi zahalených, čínských postav méně. Fedziadzian však rodil, obchodoval a spekuloval s ruským rublem dál.

Uprostřed této úžasné epidemis žila čsl. posádka charbínská. Některé její části, jako na př. ošetřovna a autooddíl byly v bezprostředním sousedství čínských kasáren, kde se v massách umíralo. Pod jejich okny ležely v křečích umírající, pod jejich okny válely se celé dny mrtvoly.

Neúnavnou energií velitele posádky maj. Hříbka a povoláním odborných lékařských sil zastavila se cholera před dveřmi českých ubikací.