28. Říjen 1918, prof. Josef Hříbek.
Josef Hříbek: /psáno pro noviny Čechoslovák, West-Texas, uveřejněno 23/10. 1931/
28.Říjen 1918.
Dlouho, strašně dlouho jsme úpěli pod nadvládou Němců. Ti nenasytní Habsburkové vzali nám svobodu, chtěli i jazyk a lásku k té naší drahé krásné vlasti. A my, jako bychom spali, nechali jsme se sebou dělat, co se zlíbilo katanům. Na Bílé Hoře jsme stáli proti Rakušanům za víru a samostatnost, ve světové válce za svou zem, jazyk, za právo žít.
Na Bílé Hoře jsme prohráli. - Pak uplynulo mnoho let. My zbaveni svých synů, upadli jsme v tupou němou bolest a usnuli. Nechali jsme si vzít všechno a ještě jsme se hlásili za Němce. My Češi za Němce.
Ale násilí, kterým nás hubili způsobilo, že se zase vzchopila tvrdá česká palice a pomalu, pomalu tlačila na zeď vězení, až ji 28. října roku 1918 rozbila nadobro. To byl slavný den. Těšil nás tím více, čím déle jsme naň musili čekat a čím nás stál více práce. Spousta bylo těch, kteří za ten den obětovali život, spousta těch, kteří se nedočkali radosti z vyplnění svých tužeb.
Jedním z prvních našich lidí, kteří nedovedli kráčet životem se sklopenou šíjí byl Palacký. Ten, veden láskou k rodné zemi i k její slavné minulosti odkázal nám veliké dílo: "Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě". Píše o Čechách dokud byly naše, české a dokud byly slavné. O našem ponížení za vlády Habsburků nedovedl psáti.
V době národního obrození byl k nám Osud milostivý, snad nám chtěl zacelit své dřívější, kruté rány, dal nám mnoho slavných synů. Jejich srdce hořela láskou k ztýrané zemi a od nich odletovaly jiskérky a zapalovaly srdce jiná až vzplanuly všechny a hořely jasným, živým ohněm. Tenkrát jsme byli připraveni vybojovat si a uvítat slavný den. A když se naskytla příležitost dovedli jsme obětovat vše i život za svůj světlý ideál, za svobodu!
Velikou práci vykonali naši buditelé. Nebylo to jen těžké burcování národního vědomí, ale my byli i hospodářsky zničeni, obchod, průmysl všechno měli v rukou Němci. Ale pílí a spořivostí vyšvihli jsme se i tak a úplně jsme se jim vyrovnali.
Ostrý jazyk Karla Havlíčka Borovského byl nám požehnáním. A ten v jedné své básni říká: "Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, by nám Bůh dal co dal tobě, náš by jazyk neshnil v hrobě". Tohle bylo jistě přání všech českých buditelů a to se jim vyplnilo. Vzkřísili nás a jejich jazyk bude s námi na věky. Jejich svatý odkaz budeme vždycky ctít. Teď máme svobodu. A my, kteří jsme tak dlouho byli otroky, víme co to jest. Je na nás abychom si ji udrželi.
Naše zem je krásná, snad nejkrásnější na světě a v jejím srdci leží Praha. Libuše kdysi prorokovala: "Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká". Dovedeme my Čechové povznésti matičku Prahu k takové slávě? My potomci Husitů národ svatého Václava, Husův, Komenského, Chelčickéko, Masarykův, my že bychom to nedokázali? Musíme, ale to nejde dát ruce v klín. Budeme pracovat, hodně, usilovně pracovat, budeme milovat svou vlast., všude hrdě s Havlíčkem budeme hlásat: "Já jsem Čech a kdo je víc?" a pak dokážeme všechno. Pak naše stará matička Praha zaskví se v nové, veliké slávě a ozáří celou zem.
Sousedé naši jsou národ vzpupný ale vytrvalý, šetrný a zbožný. Ti na svou zem a řeč nedají dopustit, my bychom měli dát? Ti se chlubí svým němectvím, ač byli poraženi, my bychom neměli být hrdi na své češství?
Jsme malý národ a jsme obklopeni se všech stran Germánským mořem. Přes dva miliony příslušníků našeho národa, téměř jeho jedna pětina žije v cizině. Tisíce kilometrů nás dělí, ale nechceme-li aby utonul náš ostrůvek v bouři, musíme se pevně semknout milovat se ve spolek a jeden druhému pomáhat.
Máme svoji touženou svobodu. Přinesl nám ji 28. říjen, ale není ještě skálopevná, jest příliš mladá a kolem nás tolik nepřátel. Svornost! Ta vlastnost, která nám od pradávna chyběla, stále se nás straní. Což ji nedovedeme lapit a k sobě připoutat? Vidět v každém Čechu nejdřív bratra a nemyslet na soka? Šlo by to a musí to jít. Řiďme se slovy Josefa Václava Sládka: "Je proti nám, kdo není s námi-Byť jediný jen vlas to byl, kdo v nepřátel se složil chrámy, to není krev už našich žil. My potřebujeme mužů celých a v boji psotě, vzdornou leb a myšlenku na čelech smělých a pohrdu pro cizí chléb. My potřebujeme velkých lidí, již bouři velké vzdorují a z celé duše nenávidí a z celé duše milují". --
A Neruda, ten dobrý starý dědeček z Malé Strany, který měl zlaté srdce a celé ho rozdal Čechům píše: "Jen dal! Čas nový, nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám, jesť sláva otců krásný šperk pro syny, však kdo chceš ctěn být, dobuď si cti sám! Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá -- napněte lana -- vzhůru plachty -- dál!" Vryjme si tahle slova hluboko do srdce a řiďme se podle nich.
Máme svobodu! Co bylo tenkrát radosti! A přec naše revoluce byla bez krveprolití! Prvá v dějinách lidstva! Radost z dobře vykonané práce, radost z vyplnění snů, může býtti čistší štěstí? A přece bylo kaleno! Nevrátilo se tolik statečných dobrých hochů, tolik otců. Zborov, Tarnopol, Bachmač, všechna šírá Rus a dálná Sibiř pláně u Arram, Muehlhausen a v Champagni, jakož i italské velehory budou věčně vypravovat o statečnosti českých vojáků!
Ve výroční den našeho vítězství ožívá znova v našich srdcích ta velká radost, že jsme tolik dokázali a bohdá ještě dokážeme! Všem vůdcům našeho odboje jsme z celého srdce vděčni. Ti se obětovali nejvíce, ti se nebáli ani šibenice. A ta číhala na všechny.
Všichni ti, kteří přebíhali, aby se dali zabít v řadách legií za svůj národ, všichni ti, kteří bojovali za vlast, kterou znali jen z vypravování matčina, všichni buďte šťastni. Byla k tomu třeba nemalá odvaha, měli-li doma rodinu. Pomyšlení, že za to budou pronásledováni jejich drazí, odrazovalo je od rozhodného kroku. Ale přece vstoupili do československé armády.
Svůj slavný den jsme si zasloužili plně. Kéž ho můžeme vždy slavit se stejnou radostí a nikdy už se smutným úsměvem. To se nestane, nesmí stát! Svou svobodu si národ český udrží a svou vlast bude vždy stejně milovat.
Ať žije osmadvacátý říjen, náš den, náš národní svátek!
New York, v říjnu 1931.