Jdi na obsah Jdi na menu
 

Historie území Banátu

1. 11. 2010

 

 

Vloženo dne 1.11.2010, text ponechán v původním znění.

BANÁT
Jan Vacík, knížecí sekretář v Černé Hoře-psáno kolem roku 1860


Krajina Rakouského mocnářství, která se rozprostírá od hranic Sedmihradských až k řece Tise, ohraničena jsouc na severu Marošem a na jihu Dunajem. Jméno své obdržela hlavně od toho, že ji spravovával v dřevějších časech bán. R.1552 opanovali Turci Banát s větší částí Uherské říše a potrvali více než 150 let v pevném a ukrutném jeho držení. Jmenovitě v XVII. A XVIII. Století byly krajiny tyto divadlem krvavých a ukrutných bojů mezi křesťany a mahomedány, ve kterých konečně tito ustoupiti musili. Císař Leopold I. Vydal k obyvatelstvu křesťanskému pod tureckým jařmem úpícímu provolání (6.dubna 1690), a vyslal za Dunaj a Savu Jananpolského metropolitu Izaijáše Djakoviče s císařským diplomem (21.srpna 1690). Následkem toho přistěhovalo se s Pečským patriarchou Arsenijem Crnojevičem 36-37.000 srbských rodin pravoslavných z okolí Černohorského, Albánského a jižního Srbska do vyhubených a zpleněných krajin jihouherských mezi Savou a Dravou a na ústí Tiském. Císař jim udělil zvláštní privileje a práv (20.srpna 1691), jmenovitě jim zaručil neodvislost pravoslavné církve, svobodné vyznávání jich náboženství dle řeckého obřadu, potvrdil jim volení vlastního patriarchy a vojvody a vnitřní správu se zvláštními magistráty. Císařský reskript k arcibiskupovi Crnojeviči a místovojvodovi Monasterlymu r .1694 pojistil Srbskému národu v Rakousku neodvislost od vlády stoličné a bezprostředné a jediné podřízení pod vládu císařskou. Tytéž privileje Srbského čili Racského národu byly objasněny, doplněny a potvrzeny ještě patenty císařskými r.1695, 1706, 1713, 1715 a 1743. Roku 1702 obdržela větší část nynějšího Banátu zřízení vojenské, kteréž bylo r.1718 po míru Požarevském zvláště v Temešvárském Banátě zdokonaleno a tento jakožto skutečné vojenské pomezí proti Turkům zorganisován. Teprve r. 1768 byl nynější Banát vyloučen z Banátského pomezí vojenského, r. 1773 na tři stolice rozdělen a císařem Josefem II. Ústřední správě království Uherského bez ohledu na dřívější privileje podřízen, avšak jen v ohledu politické správy. V pozdějších letech se ještě méně bral ohled na dřívější privileje a udělená práva, až se od r.1792 důstojnost vojvody a patriarchy udíleleti přestala. Nespokojenost s takovým jednáním víc a více se zmáhala, zvláště proto že Maďaři, chtějíce svou národnost učiniti za jedině panující v celém království Uherském, tím srbské národnosti příkoří činili. Když se konečně r. 1848 národní cit skoro u všech potlačených národností povzbudil a převládající maďarská strana den ode dne příkřeji vystupovala, chtějíc s jedné strany své vládychtivé zámysly v každém správním odvětví provésti a snažíc se zatříti samostatnost a zděděná práva zemí s Uhry spojených, ješto z druhé strany k úplnému oddělení země uherské od ostatního Rakouska směřovala: opřeli se Srbové v Banátě tomuto počínání, žádajíce rukojemství svého národního bytu pro budoucnost, a když se jim toho uděliti nechtělo, chopili se zbraně, věrně stojíce k panujícímu rodu Rakouskému. Vítězné jejich boje proti Maďarům jsou ještě v živé paměti čtenářů. Císař jim nejvyšším rozhodnutím 1.prosince 1848 potvrdil právo, aby si volili vojvodu, jak to v národním srbském sjezdu v Karlovicích v máji t.r. uzavřeno bylo; taktéž i nejvyšším listem vlastnoručním 15. Prosince 1848 obnoveno právo, aby se arcibiskup vždy jmenoval patriarchou. Císařským patentem od 15.prosince t.r. uděleno Srbům povolení, aby si zřídili národní vnitřní správu podle svých potřeb, kteráž měla býti po zjednání míru dle zásad rovnoprávnosti všech národů konečně upravena a ustanovena. Říšskou ústavou 4.března 1849 byly řečené sliby pojištěny a patriarchovi Rajačičovi nejvyšším vlastním listem 2.dubna zatímní správu Banátu svěřena. Když byl pokoj zjednán, byly Srbské vojvodský a Temešský Banát od Uher odtrženy a jako korunní země se všemi attributy považovány, jsouce v správním ohledu země samostatná od Uher oddálená a bezpostředně říšské vládě podřízená, a to z příčin historických, ekonomických a politických. V prosinci r.1849 bylo Srbské vojvodství a Temešský Banát dle přednešení rady ministerské organisován.

BANÁTSKÉ PLUKY

Sluly prvé dva plukovní okresy Vojenské Hranice rakouské s vlastním Banátem hraničící, nazvané německo-banátský a vlašsko-ilirský; nyní se počítají 3 pluky banátské: německo banátský, ilirsko-banátský a rumunsko-banátský; mají celkem 181 (zobrazen čtvereček-?) mil. s 233.000 obyv. A náležejí k srbsko-banátské Vojenské Hranici, podřízené vrch.voj. komandu v Temešvaru, k níž náleží mimo ně i Petrovaradinský pluk a batailon Titelský. Hl.m.: Pančevo, Karanšebeš a Bílá Církev.
---------------------------------------------------------------
BANÁT (maď. Bánság)
Brávek František, lektor na české univerzitě v Praze (cca r. 1890)

Zove se část koruny uherské prostírající se od Tisy na východ až k výběžkům sedmihradských Karpat a od Maroše na jih až k Dunaji, a zaujímající župy temešskou, torontálskou a krašovskoseverínskou (Krassó-Szörény). Má na 26.382 km2 1,402.430 obyv., z nichž jest 117.000 Maďarů, 345.000 Němců, 20.000 Slováků, (poznámka: měli by být uvedeni i Češi-cca 10.000?)533.000 Rumunův a 252.000 Srbů (v počtu okrouhlém). Hlavní řeky jsou Dunaj, Tisza, Maroš, Temeš a Černá a průplav Bega. Kraj banátský celý jest pověstný svou úrodností a zejména daří se zde výtečná a hojná pšenice, řepka, tabák, víno a ovoce (švestky). Krom toho kvete zde hospodářství lesní a chov dobytka. Hornictví též stojí na veliké výši a dobývá se zde zlato, stříbro, měď, železo, olovo a uhlí kamenné. Hornictví má hlavní svá sídla v Oravici, Dognačce, Čiklové, Moldově, Ruské Hoře, Rešici, Anině, Steyerlaku (Steyerdorf). Minerální lázně: v Mehádii a Baziáši. Zdravotní stav v Banátsku není příznivý pro množství močálů, nedostatek zdravé pitné vody a časté povodně, kteréž způsobují časté zimnice. Banát byl původně částí říše uherské. Roku 1552 opanovali jej Turci a zůstali v jeho držení více než 150 let. Za panování tureckého byl Banát stálým jevištěm krvavých bojův a znenáhla zpustl téměř docela. Teprve po vítězstvích zbraní rakouských a následkem provolání císaře Leopolda I. Přistěhovalo se sem přes 37.000 srbských pravoslavných rodin, jimž císař r.1691 ohledně jejich náboženství a samosprávy četné výsady udělil. Privilegia tato byla později císařskými patenty potvrzována, až roku 1702 větší část Banátu vojenské zřízení obdržela a od míru požarevackého (1718), kdy jméno své Banát obdržela, jako banátské vojenské pomezí proti Turkům byla zorganisivána. Marie Terezie povolala sem četné osadníky německé a císař Josef II. Rozdělil Banát na tři župy, které podřídil bez ohledu na dřívější privilegia ústřední politické správě království Uherského. R.1848 chopili se banátští Srbové zbraně proti Maďarům a stáli věrně k dynystii. Následkem toho byl, že 18.listop.1849 byl Banát pode jménem Srbská vojvodina a Temešský Banát císařským rozhodnutím od Uherska odloučen a jako nová rakouská korunní země se správou zvláštní bezprostředně říšské vládě rakouské podřízen. Tento poměr potrval až do rakouskouherského vyrovnání roku 1867, jímž Banát opět Uhersku vrácen. 1.listopadu 1872 byl i zbytek banátské vojenské hranice spolu s ostatními vojenskými hranicemi civilisován (zrušen) a uherské říšské správě podřízen. Srovnej Grisolini, Versuch einer natürlichen und politischen Geschichte des Temeser Banats (Vídeň, 1785); Schwicker, Geschichte des Temeser Banats (Budap., 1872, 2.vyd.).

--------------------------------------------------------------

BANÁT

(slovník)

Historický kraj mezi Dunajem, Tisou, Maruší a Karpatami. Ve středověku uherská marka; od pol.16. století pod nadvládou Turků, za tureckých válek zpustošen; 1718-51 pod vojenskou správou Rakouska, 1779 připojen k Uhrám. Roku 1920 rozdělen mezi Rumunsko, Jugoslávii a Maďarsko.